Každý známe aspoň jednu pohádku nazpaměť. Ještě aby ne, když je do nás okolí vlévalo odmalička. Mimo jiné, jednu věc jsme brali vždy jako samozřejmost. Princ si musel svou princeznu zasloužit. Buď musel ujít dlouhou trasu přes devatero hor a řek, musel zabít draka nebo přemoci zlou čarodějnici. Kam se tyto vlastnosti princů v dnešní době vytratily?
Ano, uznávám. Dnešní princezny jsou často emancipované, zmalované a z křehkostí hodnou zachránit nemají nic společného. Avšak v hloubi duše stále čekáme, že se to tak stane a někdo nás vysvobodí z vysoké temné věže. Ale nebojte se, milé dámy, nebudu zde tvrdit, že bychom měly ležet v posteli s nebesy a čekat na až…a kdyby…nikoli. Aby princ byl ochotný zvednout zadek a hnát se přes nehostinnou krajinou s myšlenkou, že může přijet už jako druhý, pro to musíme i m něco udělat. Někdy stačí upustit kapesníček, někdy celou deku.
Dnes mám v hlavě jednoduchou otázku, na kterou jsem se právě snažila najít odpověď přes pohádky. Jsou ti princové, kteří jsou ochotni obětovat své pohodlí pro princeznu ti praví? A jaká je hranice? Co když jeden říká, jak ji miluje, ale raději zůstane na svém zámku a bude hrát mariáš do té doby než to princeznu přestane bavit, zvedne se z postele, sleze černou věž, oběhne draka a sama přijde k princovi? Jak ji může opravdu milovat, když je jeho pohodlí přednější? I když mu mohla princezna nějak ublížit, popřípadě po něm vrhla střevíček?
Myslím si, že na správnou odpověď přijdete sami. Jak to v dnešní hektické době má být?